Znovu Den 1
V letadlech šlo všechno hladce, až na to, že jsem nikdy neseděl vedle pěkné holky (v což jsem doufal) a cestou do US mi nefungovala televize (což se povedlo opravit). Člověk co by potřeboval 2 sedačky seděl za mnou a mimino brečelo docela z dálky. Pro příště však vím, že výhled z okýnka je sice pěkný (ani ne, rychle se okouká), ale sedět v uličce je mnohem lepší, protože si můžete častěji chodit pro občerstvení, aniž by vás u toho někdo vraždil pohledem, že se kvůlli vám musí zvedat.
Po příjezdu do SF zase začala sranda. Hodinu jsem stál frontu na to, aby mě pustili do země a na to, aby mě pak do ní pustit nechtěli. Poslali mě na imigračním oddělení, kde jsem musel vysvětlovat, co tam vlastně chci dělat. Paradoxem bylo, že jsem to jak poprvé, tak po druhé vysvětloval číňanům, kteří mluvili anglicky asi jako větnamci česky. Takže jsem jim mnohdy nerozuměl, jak kvůli tomu, že že měli větnamskej akcent, tak kvůli tomu, že prostě mleli uplný hovna. Mohlo jim být tak 25, pracovali na border protection a jejich angličtina byla fakt vadná. Někdy jsem fakt měl chuť říct něco jako: „kurva! ... ty vole! ...“ zakroutit hlavou a jít pryč. Mohl jsem jít ale jen jedním směrem, tak jsem radši sekal dobrotu a doufal. Nakonec si Číňan číslo 2 přečetl, co jsem napsal do papírů – proč přijíždím do země – a řekl, že to je to, co chtěl slyšet. Tak jsem mu řekl, že jsem mu to před chvílí říkal (a říkal), načež se na mě podíval, něco naťukal do počítače a dal mi razítko umožňující vstup. Pak už mi jen zabavili ovoce, co jsem přivezl a byl jsem v San Franciscu.
Zeptal jsem se paní na informacích, jak se mám dostat do centra. Řekla že metrem, za 8$. To mě nepotěšilo, protože to začalo potvrzovat teorii, že tady bude draho. Tak jsem vyrazil na metro. Naštěstí jsem se ztratil a našel jsem autobusovou zastávku, která byla 100 metrů za sklem od paní na informacích a stačilo by na ni ukázat a autobusem jsem se dostal do centra za 2$. Protože jsem nevěděl, kam chci jet, vystoupil jsem na konečný, kousek od moře.
Plán byl – najít wifi, najít hostel, co nejdřív jít spat. Wifi mají v podstatě všude, než jsem to ale zjistil, hodinu jsem chodil po nábřeží, v naději že najdu mekáč (kvuli wifi) nebo pláž, kde bych se mohl vyvalit (všude byly zatím jen přístavy). Pak jsem si unavený sedl na lavičku, podíval se kolik je hodin, zjistil, že mám wifi a že nejlevnější a zároveň dobře hodnocený hostel (45$, Hostel Adelaine) je 2km ode mě. Tak jsem vyrazil. Chození po městě jsem si užíval, takže pěšky. Trvalo to minimálně hodinu se tam dostat, protože i přes navigaci na smártfounu jsem byl pořád ztracený (navigace často ukazovala, že jsem na střeše mezi ulicemi a tak). Lidi si taky často protiřečili, nebo netušili kde co je. Nakonec jsem došel k mému hostelu a bylo dobře.
Lokace hostelu je skvělá, v centru dění a večer organizují různé akce, takže jsem si dal sprchu a šel jsem na Twin Peaks, což jsou dva kopce, ze kterých je prý nejhezčí výhled na SF. Šlo nás tak dvacet, takže jsem hned začal poznávat spoustu prýma lidí.
Twin Peaks kopce se „vydařili“ – přišla slavná SF mlha a viděli jsme tak na 50 metrů. Někdo šel pít, já šel spat, abych byl čerstvý na Den 2.
Po příjezdu do SF zase začala sranda. Hodinu jsem stál frontu na to, aby mě pustili do země a na to, aby mě pak do ní pustit nechtěli. Poslali mě na imigračním oddělení, kde jsem musel vysvětlovat, co tam vlastně chci dělat. Paradoxem bylo, že jsem to jak poprvé, tak po druhé vysvětloval číňanům, kteří mluvili anglicky asi jako větnamci česky. Takže jsem jim mnohdy nerozuměl, jak kvůli tomu, že že měli větnamskej akcent, tak kvůli tomu, že prostě mleli uplný hovna. Mohlo jim být tak 25, pracovali na border protection a jejich angličtina byla fakt vadná. Někdy jsem fakt měl chuť říct něco jako: „kurva! ... ty vole! ...“ zakroutit hlavou a jít pryč. Mohl jsem jít ale jen jedním směrem, tak jsem radši sekal dobrotu a doufal. Nakonec si Číňan číslo 2 přečetl, co jsem napsal do papírů – proč přijíždím do země – a řekl, že to je to, co chtěl slyšet. Tak jsem mu řekl, že jsem mu to před chvílí říkal (a říkal), načež se na mě podíval, něco naťukal do počítače a dal mi razítko umožňující vstup. Pak už mi jen zabavili ovoce, co jsem přivezl a byl jsem v San Franciscu.
Zeptal jsem se paní na informacích, jak se mám dostat do centra. Řekla že metrem, za 8$. To mě nepotěšilo, protože to začalo potvrzovat teorii, že tady bude draho. Tak jsem vyrazil na metro. Naštěstí jsem se ztratil a našel jsem autobusovou zastávku, která byla 100 metrů za sklem od paní na informacích a stačilo by na ni ukázat a autobusem jsem se dostal do centra za 2$. Protože jsem nevěděl, kam chci jet, vystoupil jsem na konečný, kousek od moře.
Plán byl – najít wifi, najít hostel, co nejdřív jít spat. Wifi mají v podstatě všude, než jsem to ale zjistil, hodinu jsem chodil po nábřeží, v naději že najdu mekáč (kvuli wifi) nebo pláž, kde bych se mohl vyvalit (všude byly zatím jen přístavy). Pak jsem si unavený sedl na lavičku, podíval se kolik je hodin, zjistil, že mám wifi a že nejlevnější a zároveň dobře hodnocený hostel (45$, Hostel Adelaine) je 2km ode mě. Tak jsem vyrazil. Chození po městě jsem si užíval, takže pěšky. Trvalo to minimálně hodinu se tam dostat, protože i přes navigaci na smártfounu jsem byl pořád ztracený (navigace často ukazovala, že jsem na střeše mezi ulicemi a tak). Lidi si taky často protiřečili, nebo netušili kde co je. Nakonec jsem došel k mému hostelu a bylo dobře.
Lokace hostelu je skvělá, v centru dění a večer organizují různé akce, takže jsem si dal sprchu a šel jsem na Twin Peaks, což jsou dva kopce, ze kterých je prý nejhezčí výhled na SF. Šlo nás tak dvacet, takže jsem hned začal poznávat spoustu prýma lidí.
Twin Peaks kopce se „vydařili“ – přišla slavná SF mlha a viděli jsme tak na 50 metrů. Někdo šel pít, já šel spat, abych byl čerstvý na Den 2.