Den 18 - Stoletý pátek
Zatím co většina lidí si nedovede představit páteční večer bez piva, jakožto útěchy za utrpení minulého týdne, Loma Linda je v tomhle jiná. Tady se v pátek vaří večeře, žehlí košile a oprašují nezaprášené bible. Je pátek a s pátekm přichází i nešpory. Naštěstí až večer.
Po běžném dni jsem se odpoledne vydal na procházku. Došel jsem k univesitě, kde jsem se skrz několik rozhovorů octl v místnosti, kde se zrovna chystala kapela 16ti letých muzikantů na zkoušku před zítřejším vystoupením v kostele. Tak nějak se mi chtělo zůstat a poslechnout si, jak jim to půjde. Bylo jim 16, bylo jich 6, jako skupina měli 2. zkoušku v životě, ale to co předváděli, to bylo mnohdy světový. Pianista ani nepřemýšelel, co mačká, zpíval do toho, zpěvačka měla hlas, kterej bych klidně poslouchal do konce života, solista lítal prstama po kytaře skoro rozmazaně, atd...
Když žijete ve městě kde není co dělat, nic vás nerozptyluje od toho, abyste se plně soustředili na rozvoj svých schopností. Už jsem to vypozoroval v oblasti zdraví, teď i v oblasti muziky. Byli fakt dobří. Tak jsem tam ke dvoum hodinám pobyl a přitom jsem se odhodlal, že půjdu na ty nešpory, abych poznal, jak tady lidi žijou.
Když jsem odcházel od hudebníků, před kostelem byla kupa důchodců, tak jsem se zeptal týpka poblíž, jestli se tady chodí do kostela i v pátek večer. Řekl mi, že ne běžně, ale že dneska tam má jeden pán oslavu 100 let – bývalý chirurg, co do 95 let pracoval (jako kardiochirurg) ve zdejší (prestižní) nemocnici. Teď jen lituju, že jsem se tam nešel podívat, udělat si s ním selfíčko, zjistit, jak vypadá, kolik má zubů, co jí... Nebyl čas.
Na nešpory mě měl vzít Lary – čínskej spolubydlící, kterej mi do teď řekl vždycky jen čau a to tak potichu, že z toho slýchám jen Č. Zpravidla se u toho dívá do země.
Dojeli jsme k rodinému domku, kde se konala dnešní nešporová sešlost a otevřeli nám číňani. Tak jsme se pozdravili a čekali na další až přijdou. Jak se ukázalo, dostal jsem se do nějaké čínské komunity, protože za chvíli tam bylo tak 10 číňanů a já. Všichni byli o 5-10 let starší, většinou přišli v páru, děti čekali doma... Uplně jsem nezapadal. Musel jsem z toho napsat smsku Treeovi, kterej se potutelně ušklíbal, když jsem mu říkal, že jedu na nešpory. Stálo v ní: „Ještě to nezačalo, ale už vím, že jsem na špatným místě. Co děláš?“
Pak jsem jen doufal, že napíše – jedeme na večeři, jestli chceš, tak tě naberem. Nenapsal.
Večeře byla součástí nešporů – každý něco dones (včetně mě – vybavila mě Dejna). Nakonec (pozdě, jak typické) došli i mexičani a amíci (běloši), takže jsem se se začal cítit míň mimo mísu a začal jsem se víc seznamovat. Nakonec se ukázalo, že to byli všichni fajn lidi. A jídlo měli taky dobrý. Začínalo se mi tam líbit. Tak hodinu jsme večeřeli a volně se bavili (kromě Laryho, ten se opíral bokem o kuchyňskou linku), pak jsme četli bibli, host domu měl nachystaný výklad, historii a pár jiných zajímavostí k tématu, společně jsme se snažili přijít na to, co tím chtěl básník říct, když psal skoumanou část bible, kterou jsem zrovna četli...
Z tehle časti si moc nepamatuju, moc jsem se nechytal. Nicméně pamatuji si, že jsem si z toho odnesl nějaké ponaučení, jen jsem ho už zapomněl.
Biblická část i s diskuzí trvala tak 20 minut, takže pohoda. Pak byla zase volná konverzace, kdy jsem se víc seznámil s američankou sedící vedle mě a se kterou jsme se domluvili, že mě zítra veme do kostela do blízkých hor. Jak romantické.
Moje cesta za křesťanstvím tenhle večer tedy nekončila.
Lary na mě mile čekal u své kuchyňské linky a když jsem si dopopovídal se všema, jeli jsme domů. Nakonec to byl příjemný večer.
Další den...
Po běžném dni jsem se odpoledne vydal na procházku. Došel jsem k univesitě, kde jsem se skrz několik rozhovorů octl v místnosti, kde se zrovna chystala kapela 16ti letých muzikantů na zkoušku před zítřejším vystoupením v kostele. Tak nějak se mi chtělo zůstat a poslechnout si, jak jim to půjde. Bylo jim 16, bylo jich 6, jako skupina měli 2. zkoušku v životě, ale to co předváděli, to bylo mnohdy světový. Pianista ani nepřemýšelel, co mačká, zpíval do toho, zpěvačka měla hlas, kterej bych klidně poslouchal do konce života, solista lítal prstama po kytaře skoro rozmazaně, atd...
Když žijete ve městě kde není co dělat, nic vás nerozptyluje od toho, abyste se plně soustředili na rozvoj svých schopností. Už jsem to vypozoroval v oblasti zdraví, teď i v oblasti muziky. Byli fakt dobří. Tak jsem tam ke dvoum hodinám pobyl a přitom jsem se odhodlal, že půjdu na ty nešpory, abych poznal, jak tady lidi žijou.
Když jsem odcházel od hudebníků, před kostelem byla kupa důchodců, tak jsem se zeptal týpka poblíž, jestli se tady chodí do kostela i v pátek večer. Řekl mi, že ne běžně, ale že dneska tam má jeden pán oslavu 100 let – bývalý chirurg, co do 95 let pracoval (jako kardiochirurg) ve zdejší (prestižní) nemocnici. Teď jen lituju, že jsem se tam nešel podívat, udělat si s ním selfíčko, zjistit, jak vypadá, kolik má zubů, co jí... Nebyl čas.
Na nešpory mě měl vzít Lary – čínskej spolubydlící, kterej mi do teď řekl vždycky jen čau a to tak potichu, že z toho slýchám jen Č. Zpravidla se u toho dívá do země.
Dojeli jsme k rodinému domku, kde se konala dnešní nešporová sešlost a otevřeli nám číňani. Tak jsme se pozdravili a čekali na další až přijdou. Jak se ukázalo, dostal jsem se do nějaké čínské komunity, protože za chvíli tam bylo tak 10 číňanů a já. Všichni byli o 5-10 let starší, většinou přišli v páru, děti čekali doma... Uplně jsem nezapadal. Musel jsem z toho napsat smsku Treeovi, kterej se potutelně ušklíbal, když jsem mu říkal, že jedu na nešpory. Stálo v ní: „Ještě to nezačalo, ale už vím, že jsem na špatným místě. Co děláš?“
Pak jsem jen doufal, že napíše – jedeme na večeři, jestli chceš, tak tě naberem. Nenapsal.
Večeře byla součástí nešporů – každý něco dones (včetně mě – vybavila mě Dejna). Nakonec (pozdě, jak typické) došli i mexičani a amíci (běloši), takže jsem se se začal cítit míň mimo mísu a začal jsem se víc seznamovat. Nakonec se ukázalo, že to byli všichni fajn lidi. A jídlo měli taky dobrý. Začínalo se mi tam líbit. Tak hodinu jsme večeřeli a volně se bavili (kromě Laryho, ten se opíral bokem o kuchyňskou linku), pak jsme četli bibli, host domu měl nachystaný výklad, historii a pár jiných zajímavostí k tématu, společně jsme se snažili přijít na to, co tím chtěl básník říct, když psal skoumanou část bible, kterou jsem zrovna četli...
Z tehle časti si moc nepamatuju, moc jsem se nechytal. Nicméně pamatuji si, že jsem si z toho odnesl nějaké ponaučení, jen jsem ho už zapomněl.
Biblická část i s diskuzí trvala tak 20 minut, takže pohoda. Pak byla zase volná konverzace, kdy jsem se víc seznámil s američankou sedící vedle mě a se kterou jsme se domluvili, že mě zítra veme do kostela do blízkých hor. Jak romantické.
Moje cesta za křesťanstvím tenhle večer tedy nekončila.
Lary na mě mile čekal u své kuchyňské linky a když jsem si dopopovídal se všema, jeli jsme domů. Nakonec to byl příjemný večer.
Další den...