Den 20 a další – Ebola, nebe a opak...aneb už musím končit.
19. den blogu jsem zakončil větou – „A aby to vyšlo na plánovaných 20 dní...budu pokračovat dalším dnem.“ Takže pokračuji a vysvětluji. Nejprve ale shrnu dění poslední doby.
Den 20. je neděle a v době kdy tohle píšu je taky neděle - o týden později. Během posledního týdne jsem zase potkal spoustu lidí, nazvedal spoustu kilogramů v posilovně, nachodil spoustu mil, nabrnkal spoustu brnků na kytaru...spousta všedností.
Mimo všednosti jsem ale například v pátek šel na moje oblíbené nešpory. Tentokrát ale s Tríem (zjistil jsem, že se píše Tri a ne Tree) na universitu, kam přijeli přednášet dva doktoři (on a ona), zdejší absoloventi z 2011, kteří se rozhodli, že v Africe pomůžou v boji proti Ebole.
Mladá doktorka popisovala jak to tam vypadá: Nemocní odchází z nemocnice, aby si našli jídlo; lidé nepovažují ebolu za skutečnou – myslí si, že si to jejich vláda vymyslela, aby získala peníze ze západu (sám nevim jak moc pravdivé informace máme, dají se najít konspirační články); nejvíce se lidi nakažuje od mrtvých – kontakt rodiny s pozůstalým, nebo dokonce mrtvoly ještě sem tam zvrací; pokud je jeden v rodině nemocný, celá rodina se o něj stará a tak se často všichni nakazí..., atd. Člověk si zase spoustu uvědomí. Většina lidí tam prý nemá záchod.
Potom přišel mladý doktor a ten mluvil spíš o tom, proč se rozhodl tam jet. V Africe je prý už leta, denně řeší HIV, tuberkulozu, malárii, ale říkal, že když mu zavolali, že by ho potřebovali kvůli ebole...poprvé v životě ztrnul strachy.
Když přijel s rodinou do Afriky, jeden z jeho dvou synů dostal malárií a zemřel. Po dlouhém tesknutí si díky víře uvědomil, že jeho syn sice umřel, ale díky tomu zachránil životy stovkám jiných synů.
To jsem sice nenapsal tak jak bych chtěl, ale nenapadají mě slova.
Pak řešil podobnou rovnici a došel k závěru, že jeho život není hodnotnější než život lidí v Africe. Pokud se mu tedy povede zachránit alespoň 2 lidi, už to bude výhra a takhle kdyby to udělal každý, ebola nakonec prohraje. A tak se rozhodl tam odjet. Dá se to shrnout jedním slovem – adventista (jedno z mnoha slov, kterým bych ho mohl shrnout).
Tihle dva doktoři naplnili 2 univerzitní sály (v našem sále je promítali jen na plátno) – přišlo tak 1000 lidí - mnozí proto, že to byli medici, mnozí proto, že se chtěli pomodlit za Afriku.
Jinak, pohybují se tam prý kompletně zapláštěnkovaní a po každym kontaktu s pacientem se celí savují (v pláštěnkách). Nemocný léčí selenem a běžným antivirovým přípravkem (lamivudine) s 65% úspěšností...
Po těchhle "nešporech" jsme šli za Tríovýma kamošema – bylo tam 10 asiatů a další chodili do domu jen tak, bez zvonění, brali si jídlo z kuchyně, pokecali, zmizeli...asiati jsou dobrá komunita. A měli wii – tancování před televizí. Byl to super večer, nikoho nenapadlo, že by se u toho měl pít alkohol.
V sobotu mě čekal krok blíž nebi - ranní výlet do hor a následující kostel. Dejna (paní domácí) zavolala kamarádovi svýho syna (Jerrymu), jestli by mě vzal do hor a on že jo. Budíček byl na šestou a byla 1 ráno, tak abych nebyl ráno unavený, vzpomněl jsem si na starý taoistický energetický cvičení, který mi zafungovali v San Franciscu a zafungovali i tentokrát, jenom dřív, než by měli – za boha jsem nemohl usnout. Byla to taková ta noc, kdy čekáte, až zazvoní budík. Každopádně, ráno jsem byl docela čerstvý, takže super.
Jerry je docela frajer. Adventisti pomáhají syrotkům nastartovat život – mají domy, kde jim pronajímají pokoje za 100$ měsíčně (hodně levný,u nás by to bylo tak za 400Kč). Aby tam mohli bydlet, musí mít práci, nesmí pít a každý měsíc mají testy na drogy. K tomu jim pomáhá a domácnost řídí ... vychovatel? Je to spíš spolubydlící, co jím pomáhá. A Jerry je jedním z nich.
Vzali jsme mladou Huskyci (pes – husky – jménem Zora) a vyrazili do hor. Před výstupem se k nám přidal ještě jeden člověk, zákazník Jerryho ze Starbucksu, jehož jméno jsem zapomněl. Tomu bylo tak 40 a v horách bývá prý několikrát týdně. Oba měli kondičku jako blázen.
Jerryho táhla Zora, Zákazník v pohodě stíhal, já jsem funěl za nima. Nahrál jsem si videjko, který mužete vidět zde: (https://www.youtube.com/watch?v=0w8zKKFZRhM)
To už máme tak půl hoďky rychlochůze/běhu za sebou a jsme docela daleko a vysoko. Video samo o sobě neříká nic, než jak to tam vypadá (zpomalil jsem to, aby toho bylo vidět víc). Videem vlastně odpovídám i na popudy, že bych měl víc točit nebo fotit – mám jen telefon, který kvalitou kamery zrovna neoplývá a jde s ním těžko zachytit něco pěknýho tak, aby to i pěkně vypadalo. To mě pak nebaví. A tak jsem postaven do situace, že si musím vybrat mezi tím, jestli budu jíst a nebo jestli si koupím novej foťak. A já rád jím. Fotím si tedy do hlavy a alespoň si tak užívám svět, aniž bych před něj strkal kukátko či displej.
Chvilku, než jsem začal natáčet, pustilli jsme Zoru na volno a na konci videa ji můžete vidět, jak si to peláší směr za obzor a dál. Rozhodla se totiž, že nezastaví. Pět minut jsme šli naivně za ní, volali a očekávali, že se vrátí. Nevrátila. A když jsme ji potom spatřili na vrcholu dalšího kopce, jak se pořád nevrací, rozběhli jsme se za ní. A tak začal shruba hodinový hon.
Viděl jsem toho z těch hor opravdu hodně – Zora měla dost energie. Na chvíli jsme ji vždycky spatřili o vrchol před námi, ale nakonec jsme ji na dobro ztratili, tak jsme se rozdělili a běhali po kopcích každý sám. Když jsem se na jednom vrcholu na chvíli zastavil (chyběla jen želva, chtěl jsem poslat MMSku [interní vtip]), spatřil jsem Zoru v údolí (tak 300m daleko), mezi dvouma kopcema a mimo cesty, jak tam honila nějakýho velkýho ptáka . Na to se z druhýho kopce ozvalo – „Támhle je!“ A tak jsme ji každý z jiného kopce obklíčiili, Jerry si pro ni skočil do údolí a mohli jsme se vítězoslavně vrátit domů, tam se vyždímat a nachystat se na kostel.
Jerry je výborný kytarista a zpěvák a to využívá i při vedení sobotní školy, který byla především o tom, že jsme diskutovali na téma - jak se stavíme k vedení žen v organizacích (začalo to – žena jako kazatelka).
No a mše...
Bylo to jak jít na dobrou přednášku – někdy vás i škola může bavit. Trvalo to shruba hodinu a půl a za celou dobu jsem se skoro nenudil. Jen lituji katolíky, že jsou většinou od mala učeni chodit do katolickýho kostela, a tak je nenapadne zajít jinam. Jde si z toho vzít pěkný ponaučení, tak se rozepíšu o tomhle:
Zrovna dneska jsem měl v San Diegu rozhovor se sestrou Treeho, která je poctivá katolička – každou neděli kostel (vzpomínám, jak tohle zní u nás, ale tady je víra normální). Mají ve městě nádherný kostel. Říkala ale, že tam nikdy nešla na mši, protože je protestanský a ona že musí být každou neděli v katolickým kostele. Už jen formulace téhle věty mě zarazila. Proč by musela? Já bych se - čistě logicky, přirozeně, neovlivněně tím, co mi kdo do teď namluvil že je správné...šel jako věřící podívat do tohdle taky křesťanskýho kostela na to, jak tam vypadá mše. Tak jsem se jí řekl to, co jsem napsal výš a zeptal jsem se jí, jak může vědět, že zrovna to co jí rodiče naučili dělat je ta nejlepší nebo jediná volba? Myslíš, že lidi v tam tom kostele jsou špatní křesťani? Co když je jejich způsob předání víry lepší?
A bylo pěkný vidět, jak jakoby zkratovala. Řekla na to jen – Hmmm – takovým tím tonem ve smyslu „aha, chápů co chceš říct“. Tak by mě zajímalo, kam půjde na další mši. Katolictví je podle mě nejnudnější volba a mě osobně by nedalo tolik co se víry týče, jako prostestanti (adventisti). Musím se ale jít podívat do katolickýho kostela v US, abych víc věděl, o čem píšu.
Je mi jasný, že většině u nás je víra ukradená a i já stále - přes důvody, který stěží chápe má hlava (natož abych je popisoval), neplánuji být „křesťanem“. Kostel adventistů mě ale náramě bavil a jako host kostela jste potom pozvaný na oběd (bez zvířecích věcí – vzdělaní adventisti). Bylo to v Calimese, pro případ, že by někdo mohl jet kolem, doporučuji se zastavit.
Když jsem se ale vrátil z kostela, netrvalo dlouho a vyrazili jsme s Treem do San Diega. Byli jsme tam přes noc, spali u jeho známých. A večer jsem si řekl, že je potřeba zjistit, jak se mladí baví. A jde jim to dobře. Mimochodem, pivo stojí 7$ za 2-3 deci a je fakt hnusný a elektrickej býk v klubu je fakt frajeřina. Byl to fajn opak/kontrast kostelové zkušenosti.
Ráno jsme jeli na kolech po San Diegu, navštívili zmiňovanou sestru Trího, vrátili se domů a simsala bim – dohnal jsem týdenní skluz na blogu. A tím i pomalu uzavírám jeho příběhovou sekci.
Den 20. je neděle a v době kdy tohle píšu je taky neděle - o týden později. Během posledního týdne jsem zase potkal spoustu lidí, nazvedal spoustu kilogramů v posilovně, nachodil spoustu mil, nabrnkal spoustu brnků na kytaru...spousta všedností.
Mimo všednosti jsem ale například v pátek šel na moje oblíbené nešpory. Tentokrát ale s Tríem (zjistil jsem, že se píše Tri a ne Tree) na universitu, kam přijeli přednášet dva doktoři (on a ona), zdejší absoloventi z 2011, kteří se rozhodli, že v Africe pomůžou v boji proti Ebole.
Mladá doktorka popisovala jak to tam vypadá: Nemocní odchází z nemocnice, aby si našli jídlo; lidé nepovažují ebolu za skutečnou – myslí si, že si to jejich vláda vymyslela, aby získala peníze ze západu (sám nevim jak moc pravdivé informace máme, dají se najít konspirační články); nejvíce se lidi nakažuje od mrtvých – kontakt rodiny s pozůstalým, nebo dokonce mrtvoly ještě sem tam zvrací; pokud je jeden v rodině nemocný, celá rodina se o něj stará a tak se často všichni nakazí..., atd. Člověk si zase spoustu uvědomí. Většina lidí tam prý nemá záchod.
Potom přišel mladý doktor a ten mluvil spíš o tom, proč se rozhodl tam jet. V Africe je prý už leta, denně řeší HIV, tuberkulozu, malárii, ale říkal, že když mu zavolali, že by ho potřebovali kvůli ebole...poprvé v životě ztrnul strachy.
Když přijel s rodinou do Afriky, jeden z jeho dvou synů dostal malárií a zemřel. Po dlouhém tesknutí si díky víře uvědomil, že jeho syn sice umřel, ale díky tomu zachránil životy stovkám jiných synů.
To jsem sice nenapsal tak jak bych chtěl, ale nenapadají mě slova.
Pak řešil podobnou rovnici a došel k závěru, že jeho život není hodnotnější než život lidí v Africe. Pokud se mu tedy povede zachránit alespoň 2 lidi, už to bude výhra a takhle kdyby to udělal každý, ebola nakonec prohraje. A tak se rozhodl tam odjet. Dá se to shrnout jedním slovem – adventista (jedno z mnoha slov, kterým bych ho mohl shrnout).
Tihle dva doktoři naplnili 2 univerzitní sály (v našem sále je promítali jen na plátno) – přišlo tak 1000 lidí - mnozí proto, že to byli medici, mnozí proto, že se chtěli pomodlit za Afriku.
Jinak, pohybují se tam prý kompletně zapláštěnkovaní a po každym kontaktu s pacientem se celí savují (v pláštěnkách). Nemocný léčí selenem a běžným antivirovým přípravkem (lamivudine) s 65% úspěšností...
Po těchhle "nešporech" jsme šli za Tríovýma kamošema – bylo tam 10 asiatů a další chodili do domu jen tak, bez zvonění, brali si jídlo z kuchyně, pokecali, zmizeli...asiati jsou dobrá komunita. A měli wii – tancování před televizí. Byl to super večer, nikoho nenapadlo, že by se u toho měl pít alkohol.
V sobotu mě čekal krok blíž nebi - ranní výlet do hor a následující kostel. Dejna (paní domácí) zavolala kamarádovi svýho syna (Jerrymu), jestli by mě vzal do hor a on že jo. Budíček byl na šestou a byla 1 ráno, tak abych nebyl ráno unavený, vzpomněl jsem si na starý taoistický energetický cvičení, který mi zafungovali v San Franciscu a zafungovali i tentokrát, jenom dřív, než by měli – za boha jsem nemohl usnout. Byla to taková ta noc, kdy čekáte, až zazvoní budík. Každopádně, ráno jsem byl docela čerstvý, takže super.
Jerry je docela frajer. Adventisti pomáhají syrotkům nastartovat život – mají domy, kde jim pronajímají pokoje za 100$ měsíčně (hodně levný,u nás by to bylo tak za 400Kč). Aby tam mohli bydlet, musí mít práci, nesmí pít a každý měsíc mají testy na drogy. K tomu jim pomáhá a domácnost řídí ... vychovatel? Je to spíš spolubydlící, co jím pomáhá. A Jerry je jedním z nich.
Vzali jsme mladou Huskyci (pes – husky – jménem Zora) a vyrazili do hor. Před výstupem se k nám přidal ještě jeden člověk, zákazník Jerryho ze Starbucksu, jehož jméno jsem zapomněl. Tomu bylo tak 40 a v horách bývá prý několikrát týdně. Oba měli kondičku jako blázen.
Jerryho táhla Zora, Zákazník v pohodě stíhal, já jsem funěl za nima. Nahrál jsem si videjko, který mužete vidět zde: (https://www.youtube.com/watch?v=0w8zKKFZRhM)
To už máme tak půl hoďky rychlochůze/běhu za sebou a jsme docela daleko a vysoko. Video samo o sobě neříká nic, než jak to tam vypadá (zpomalil jsem to, aby toho bylo vidět víc). Videem vlastně odpovídám i na popudy, že bych měl víc točit nebo fotit – mám jen telefon, který kvalitou kamery zrovna neoplývá a jde s ním těžko zachytit něco pěknýho tak, aby to i pěkně vypadalo. To mě pak nebaví. A tak jsem postaven do situace, že si musím vybrat mezi tím, jestli budu jíst a nebo jestli si koupím novej foťak. A já rád jím. Fotím si tedy do hlavy a alespoň si tak užívám svět, aniž bych před něj strkal kukátko či displej.
Chvilku, než jsem začal natáčet, pustilli jsme Zoru na volno a na konci videa ji můžete vidět, jak si to peláší směr za obzor a dál. Rozhodla se totiž, že nezastaví. Pět minut jsme šli naivně za ní, volali a očekávali, že se vrátí. Nevrátila. A když jsme ji potom spatřili na vrcholu dalšího kopce, jak se pořád nevrací, rozběhli jsme se za ní. A tak začal shruba hodinový hon.
Viděl jsem toho z těch hor opravdu hodně – Zora měla dost energie. Na chvíli jsme ji vždycky spatřili o vrchol před námi, ale nakonec jsme ji na dobro ztratili, tak jsme se rozdělili a běhali po kopcích každý sám. Když jsem se na jednom vrcholu na chvíli zastavil (chyběla jen želva, chtěl jsem poslat MMSku [interní vtip]), spatřil jsem Zoru v údolí (tak 300m daleko), mezi dvouma kopcema a mimo cesty, jak tam honila nějakýho velkýho ptáka . Na to se z druhýho kopce ozvalo – „Támhle je!“ A tak jsme ji každý z jiného kopce obklíčiili, Jerry si pro ni skočil do údolí a mohli jsme se vítězoslavně vrátit domů, tam se vyždímat a nachystat se na kostel.
Jerry je výborný kytarista a zpěvák a to využívá i při vedení sobotní školy, který byla především o tom, že jsme diskutovali na téma - jak se stavíme k vedení žen v organizacích (začalo to – žena jako kazatelka).
No a mše...
Bylo to jak jít na dobrou přednášku – někdy vás i škola může bavit. Trvalo to shruba hodinu a půl a za celou dobu jsem se skoro nenudil. Jen lituji katolíky, že jsou většinou od mala učeni chodit do katolickýho kostela, a tak je nenapadne zajít jinam. Jde si z toho vzít pěkný ponaučení, tak se rozepíšu o tomhle:
Zrovna dneska jsem měl v San Diegu rozhovor se sestrou Treeho, která je poctivá katolička – každou neděli kostel (vzpomínám, jak tohle zní u nás, ale tady je víra normální). Mají ve městě nádherný kostel. Říkala ale, že tam nikdy nešla na mši, protože je protestanský a ona že musí být každou neděli v katolickým kostele. Už jen formulace téhle věty mě zarazila. Proč by musela? Já bych se - čistě logicky, přirozeně, neovlivněně tím, co mi kdo do teď namluvil že je správné...šel jako věřící podívat do tohdle taky křesťanskýho kostela na to, jak tam vypadá mše. Tak jsem se jí řekl to, co jsem napsal výš a zeptal jsem se jí, jak může vědět, že zrovna to co jí rodiče naučili dělat je ta nejlepší nebo jediná volba? Myslíš, že lidi v tam tom kostele jsou špatní křesťani? Co když je jejich způsob předání víry lepší?
A bylo pěkný vidět, jak jakoby zkratovala. Řekla na to jen – Hmmm – takovým tím tonem ve smyslu „aha, chápů co chceš říct“. Tak by mě zajímalo, kam půjde na další mši. Katolictví je podle mě nejnudnější volba a mě osobně by nedalo tolik co se víry týče, jako prostestanti (adventisti). Musím se ale jít podívat do katolickýho kostela v US, abych víc věděl, o čem píšu.
Je mi jasný, že většině u nás je víra ukradená a i já stále - přes důvody, který stěží chápe má hlava (natož abych je popisoval), neplánuji být „křesťanem“. Kostel adventistů mě ale náramě bavil a jako host kostela jste potom pozvaný na oběd (bez zvířecích věcí – vzdělaní adventisti). Bylo to v Calimese, pro případ, že by někdo mohl jet kolem, doporučuji se zastavit.
Když jsem se ale vrátil z kostela, netrvalo dlouho a vyrazili jsme s Treem do San Diega. Byli jsme tam přes noc, spali u jeho známých. A večer jsem si řekl, že je potřeba zjistit, jak se mladí baví. A jde jim to dobře. Mimochodem, pivo stojí 7$ za 2-3 deci a je fakt hnusný a elektrickej býk v klubu je fakt frajeřina. Byl to fajn opak/kontrast kostelové zkušenosti.
Ráno jsme jeli na kolech po San Diegu, navštívili zmiňovanou sestru Trího, vrátili se domů a simsala bim – dohnal jsem týdenní skluz na blogu. A tím i pomalu uzavírám jeho příběhovou sekci.