Den 11 - Nešpory. Co to sakra je?
Nedokázal jsem Dejně vysvětlit, že už nejsme Czechoslovakia. Může to být spojený s tím, jak jsem psal v minulém dni – přijde mi, že často neposlouchá, co jí člověk říká. Jako by tam někde byl natrhlej drátek, kterej někdy nepřenese informaci.
Dejna je však zlatej člověk, a často mi pomáhá. Zároveň mi zakázala kupovat si domů ovoce, protože ho tam je strašně moc. To je docela super.
Mimo to že mě krmí, seznamuje mě s Kalifornií – především s plody Kalifornie. Jedna z našich prvních diskuzí byla o jídle a já se modlil, aby mi došla baterka na notebooku.
Dejna je zubní hygienistka, má výbornou slovní zásobu, ale jako by neuměla správně poskládat věty. K tomu ten natrženej drátek a naše konverzace vypadá často takhle:
„Na. Sněz.Tohle je Guava. Znáš guavu, mám moc guavy. Nekupuj guavu. Znáš guavu?“
„Ne“ říkám, zatím co jím guavu.
„Máte guavu v czechoslovakia?“
„No, už je to jen česko, československo to bylo před dvaceti lety a guavu tam nemáme, vidím to poprvé“
„Chutná ti?“
„Jo, je to dobrý“
„Můžeš sníst kolik chceš. Můžeš, nemusíš – jak chceš. Má hodně vitamínu C. Nech mě ukázat ti to na internetu.“ Dejna vždcyky řekne co mám udělat a pak dodá - můžeš, nemusíš - jak chceš.
“Ok“
„Takhle vypadá guava strom, máte guavu v czechoslovakia“
„Aha..ne, nemáme.“
Pak bez jakékoliv pauzy pokračuje:
„Znáš sapote? Tohle je sapote. Nech mě ukázat ti to na internetu“
„Neznám, OK...“ ještě sem nedojedl guavu.
„Tohle je sapote strom. Máte sapote v czechoslovakia?“
... „Nemáme“
„Sapote má hodně ...“ už ani nevím čeho „na, tady máš sapote, jez. Jestli chceš, nemusíš – jak chceš.“
„OK, dám si ho později, jsem docela plnej.“
„Nemusíš jestli nechceš. A tohle je jablko. Máte jablka v czechoslovakia?“
„Jojo, jablka máme na zahradě běžně. Jablka znám“
„Nech mě ukázat ti jablka na internetu...“
...
Tohle trvalo než se mi vybila baterka na natebooku. Naštěstí vydrží už jen něco málo přes hodinu. Dozvěděl jsem se o padesáti plodech kalifornie a naplánovala mi i výlety – např. že si prý musím zajet do LA, půjčit si kolo a jet po pláži tam a zpátky – „můžu, nemusím jestli nechci.“ Všechno mi u toho ukázala na internetu.
Nechci ji nijak hanit, jsem jí dost vděčnej, ale Tree, kterej s ní žije už druhým rokem říká, že se jí poslouchá především proto, aby jí udělal radost. Jinak by nejradši chodil po domě se špuntama v uších.
Dejna mi zároveň naplánovala i dnešní večer – že prý mě zaveze na „nešpory“ (vespers). Nikdy jsem o něčem takovým neslyšel. Prý se tam schází mladí lidi, čtou si bibli, snaží se porozumět jejímu výkladu a potom diskutují o bohu...
To je něco pro mě.
Venku bylo pekelný vedro – o víkendu tu bylo přes 35° - nedalo se to ustát k tomu jsem potřeboval něco pořešit přes internet, tak, tak jsem dneska byl celý den doma. Abych se podíval mezi lidi řekl jsem, že na nešpory pojedu (mohl jsem, nemusel jsem - jak jsem chtěl).
Ne, že by se mi tam chtělo, ale svým způsobem to je pořád nějaká zkušenost, kterou bych v pokoji nezískal. Snažím se být tak trochu Yes man – říkat ano na příležitosti, který se mi třeba i nelíbí, přestože vím, že mi můžou něco přinést. Takže i když jde o víru, se kterou nemám moc společnýho, tak jsem se rozhodl, že tomu dám šanci.
Nemyslím si totiž, že se celý svět automaticky plete, když něčemu věří. To že jsem já ateista nebo agnostik nebo jakou cedulku si plácnout na čelo, to vidím jako důsledek komunismu, který náboženství utlačoval, vychoval mé rodiče a ti vychovali mě - bezvěrce. Na druhou stranu jsem za to rád, protože mi to dává svobodu volby. Cestování dost otevře oči, když člověk vidí, jak jsou všude přesvědčení, že zrovna to jejich náboženství je to pravé. To buď znamená, že většina světa se plete, nebo že všechno míří k tomu samýmu. Já jsem rád, že si tam mířím po svým.
Nemyslím si, že budu křesťanem, přesto jsem v zájmu získání porozumnění řekl, že na nešpory pojedu. Fakt jsem se ale netěšil. Jediný co mě chlácholilo byla představa toho, že tam budou třeba ... fajn lidi
.
Je těžký to popsat, ale u některých lidí, kteří jsou vychováni k víře to z mého pohledu vypadá, jako by měli klapky na očích a pár natrhlých drátků (rozhodně nechci urazit) – aby ne, když je to pilíř jejich hodnot. U nás je to ještě v pohodě, lidi jsou tam v tomhle zvyklí, že se baví s bezvěrcem, mají otevřenou mysl a dá se s nimi rozumě bavit, chápou moje pohledy, já mnohdy chápu jejich. Ale adventisti ... to je jiná liga. Bylo mi jasný, že jakmile řeknu, že adventista nejsem, tak se v místnosti zase ochladí.
Jak se schylovalo k odjezdu na to boží setkání, přemýšlel jsem, jestli mě náhodou vlastně nezačíná bolet hlava nebo jestli se nepůjdu projít po Loma Lindě a neztratím se u toho. Vypadalo to beznadějně, ale pak za mnou přišel Tree a šeptem se zeptal: „Ty jedeš dneska s Dejnou na nešpory?“. Na to jsem mu řekl, že si ještě nejsem jistej, ale podle všeho...asi jo. A jeho odpověď byla to, na co jsem celý den čekal:
„No, my zrovna jedem s kámošema do LA na večeři, jestli chceš, tak můžeš jet s náma...“
...
Žabky jsem měl po ruce, tak nás nic nezdržovalo a mohli jsme vyrazit. U adventistů alespoň zůstane teplo.
Nepovažoval jsem to za velikou katastrofu pro můj náboženský pilíř, protože mimo nešpory jsem ještě souhlasil s tím, že zítra půjdu do kostela...
Jak se ukázalo, na večeři jsme jeli s Ivanem – nakorbeným rusem, kterej je velký kámoš s Treem, jeho ženou z thaiska – krásnou Niky a se Sangem – medikem z Korey. To je skoro jak začátek nějakého vtipu o tom, jak Čech, Rus, Vietnamec, Korejec a Thajka na večeři do LA a nemohli tam najít žádnýho američana.
Do Jeli jsme právě do korejské restaurace. Zde se musím přiznat, že jsem zhřešil – dal jsem si nudle s fazolovo vepřovou omáčkou. Vegan jak řemen.
Ale jak píšu na úvodní stránce – základní pravidlo téhle cesty je – co nejmíň pravidel. Já nejsem vegan, protože by to bylo pravidlo, ale protože je to už ve většině případů ta příjemnější a snadnější cesta. A jelikož v korejské restauraci nebylo bezmasé menu, tak jsem se rozhodl, že víc než být hlady a dívat se jak ostatní jí, zkusím korejské jídlo, přestože v něm bylo maso. Samořejmě, doma jsem si naplácal.
Byl to super večer. Když jsme přijeli zpátky, šli sme k Ivanovi, podívat se na film – Tombstone – starej western z divokého západu. Celkem nic moc film, ale má super postavy a hlavně - takhle to kdysi vypadalo tam, kde teď jsem. No a na konce dne jsme se domluvili, že další den pojedeme k LA na pláž. Hned po kostele...
Dejna je však zlatej člověk, a často mi pomáhá. Zároveň mi zakázala kupovat si domů ovoce, protože ho tam je strašně moc. To je docela super.
Mimo to že mě krmí, seznamuje mě s Kalifornií – především s plody Kalifornie. Jedna z našich prvních diskuzí byla o jídle a já se modlil, aby mi došla baterka na notebooku.
Dejna je zubní hygienistka, má výbornou slovní zásobu, ale jako by neuměla správně poskládat věty. K tomu ten natrženej drátek a naše konverzace vypadá často takhle:
„Na. Sněz.Tohle je Guava. Znáš guavu, mám moc guavy. Nekupuj guavu. Znáš guavu?“
„Ne“ říkám, zatím co jím guavu.
„Máte guavu v czechoslovakia?“
„No, už je to jen česko, československo to bylo před dvaceti lety a guavu tam nemáme, vidím to poprvé“
„Chutná ti?“
„Jo, je to dobrý“
„Můžeš sníst kolik chceš. Můžeš, nemusíš – jak chceš. Má hodně vitamínu C. Nech mě ukázat ti to na internetu.“ Dejna vždcyky řekne co mám udělat a pak dodá - můžeš, nemusíš - jak chceš.
“Ok“
„Takhle vypadá guava strom, máte guavu v czechoslovakia“
„Aha..ne, nemáme.“
Pak bez jakékoliv pauzy pokračuje:
„Znáš sapote? Tohle je sapote. Nech mě ukázat ti to na internetu“
„Neznám, OK...“ ještě sem nedojedl guavu.
„Tohle je sapote strom. Máte sapote v czechoslovakia?“
... „Nemáme“
„Sapote má hodně ...“ už ani nevím čeho „na, tady máš sapote, jez. Jestli chceš, nemusíš – jak chceš.“
„OK, dám si ho později, jsem docela plnej.“
„Nemusíš jestli nechceš. A tohle je jablko. Máte jablka v czechoslovakia?“
„Jojo, jablka máme na zahradě běžně. Jablka znám“
„Nech mě ukázat ti jablka na internetu...“
...
Tohle trvalo než se mi vybila baterka na natebooku. Naštěstí vydrží už jen něco málo přes hodinu. Dozvěděl jsem se o padesáti plodech kalifornie a naplánovala mi i výlety – např. že si prý musím zajet do LA, půjčit si kolo a jet po pláži tam a zpátky – „můžu, nemusím jestli nechci.“ Všechno mi u toho ukázala na internetu.
Nechci ji nijak hanit, jsem jí dost vděčnej, ale Tree, kterej s ní žije už druhým rokem říká, že se jí poslouchá především proto, aby jí udělal radost. Jinak by nejradši chodil po domě se špuntama v uších.
Dejna mi zároveň naplánovala i dnešní večer – že prý mě zaveze na „nešpory“ (vespers). Nikdy jsem o něčem takovým neslyšel. Prý se tam schází mladí lidi, čtou si bibli, snaží se porozumět jejímu výkladu a potom diskutují o bohu...
To je něco pro mě.
Venku bylo pekelný vedro – o víkendu tu bylo přes 35° - nedalo se to ustát k tomu jsem potřeboval něco pořešit přes internet, tak, tak jsem dneska byl celý den doma. Abych se podíval mezi lidi řekl jsem, že na nešpory pojedu (mohl jsem, nemusel jsem - jak jsem chtěl).
Ne, že by se mi tam chtělo, ale svým způsobem to je pořád nějaká zkušenost, kterou bych v pokoji nezískal. Snažím se být tak trochu Yes man – říkat ano na příležitosti, který se mi třeba i nelíbí, přestože vím, že mi můžou něco přinést. Takže i když jde o víru, se kterou nemám moc společnýho, tak jsem se rozhodl, že tomu dám šanci.
Nemyslím si totiž, že se celý svět automaticky plete, když něčemu věří. To že jsem já ateista nebo agnostik nebo jakou cedulku si plácnout na čelo, to vidím jako důsledek komunismu, který náboženství utlačoval, vychoval mé rodiče a ti vychovali mě - bezvěrce. Na druhou stranu jsem za to rád, protože mi to dává svobodu volby. Cestování dost otevře oči, když člověk vidí, jak jsou všude přesvědčení, že zrovna to jejich náboženství je to pravé. To buď znamená, že většina světa se plete, nebo že všechno míří k tomu samýmu. Já jsem rád, že si tam mířím po svým.
Nemyslím si, že budu křesťanem, přesto jsem v zájmu získání porozumnění řekl, že na nešpory pojedu. Fakt jsem se ale netěšil. Jediný co mě chlácholilo byla představa toho, že tam budou třeba ... fajn lidi
.
Je těžký to popsat, ale u některých lidí, kteří jsou vychováni k víře to z mého pohledu vypadá, jako by měli klapky na očích a pár natrhlých drátků (rozhodně nechci urazit) – aby ne, když je to pilíř jejich hodnot. U nás je to ještě v pohodě, lidi jsou tam v tomhle zvyklí, že se baví s bezvěrcem, mají otevřenou mysl a dá se s nimi rozumě bavit, chápou moje pohledy, já mnohdy chápu jejich. Ale adventisti ... to je jiná liga. Bylo mi jasný, že jakmile řeknu, že adventista nejsem, tak se v místnosti zase ochladí.
Jak se schylovalo k odjezdu na to boží setkání, přemýšlel jsem, jestli mě náhodou vlastně nezačíná bolet hlava nebo jestli se nepůjdu projít po Loma Lindě a neztratím se u toho. Vypadalo to beznadějně, ale pak za mnou přišel Tree a šeptem se zeptal: „Ty jedeš dneska s Dejnou na nešpory?“. Na to jsem mu řekl, že si ještě nejsem jistej, ale podle všeho...asi jo. A jeho odpověď byla to, na co jsem celý den čekal:
„No, my zrovna jedem s kámošema do LA na večeři, jestli chceš, tak můžeš jet s náma...“
...
Žabky jsem měl po ruce, tak nás nic nezdržovalo a mohli jsme vyrazit. U adventistů alespoň zůstane teplo.
Nepovažoval jsem to za velikou katastrofu pro můj náboženský pilíř, protože mimo nešpory jsem ještě souhlasil s tím, že zítra půjdu do kostela...
Jak se ukázalo, na večeři jsme jeli s Ivanem – nakorbeným rusem, kterej je velký kámoš s Treem, jeho ženou z thaiska – krásnou Niky a se Sangem – medikem z Korey. To je skoro jak začátek nějakého vtipu o tom, jak Čech, Rus, Vietnamec, Korejec a Thajka na večeři do LA a nemohli tam najít žádnýho američana.
Do Jeli jsme právě do korejské restaurace. Zde se musím přiznat, že jsem zhřešil – dal jsem si nudle s fazolovo vepřovou omáčkou. Vegan jak řemen.
Ale jak píšu na úvodní stránce – základní pravidlo téhle cesty je – co nejmíň pravidel. Já nejsem vegan, protože by to bylo pravidlo, ale protože je to už ve většině případů ta příjemnější a snadnější cesta. A jelikož v korejské restauraci nebylo bezmasé menu, tak jsem se rozhodl, že víc než být hlady a dívat se jak ostatní jí, zkusím korejské jídlo, přestože v něm bylo maso. Samořejmě, doma jsem si naplácal.
Byl to super večer. Když jsme přijeli zpátky, šli sme k Ivanovi, podívat se na film – Tombstone – starej western z divokého západu. Celkem nic moc film, ale má super postavy a hlavně - takhle to kdysi vypadalo tam, kde teď jsem. No a na konce dne jsme se domluvili, že další den pojedeme k LA na pláž. Hned po kostele...