Den 9
Ráno, dřív než by mi bylo milé, mi zvonil telefon – Joe. Zase se o mě chce starat? To je hrozný, proč mě radši nenechá teď spát a později trpět...
Neměl jsem chuť to zvedat, ale začalo se ve mě probouzet svědomí. Když se probudilo, probudilo i mě.
Tak ona mi chce pomoct a já bych jí ještě seřval...Pořád myslím moc česky. Telefon už nezvonil a vím, že mě můj hlas vždycky nabonzuje, že jsem se právě probral. Bylo sice půl 8 ráno, takže žádná ostuda ještě spát, ale i tak jsem si dal sprchu dřív, než někam volal.
Když jsem ze sebe ... v e l i c e p o m a l u ... otřel všechny kapky vody, šel jsem zavolat Joe. Už jsem tam měl ale zprávu – Sehnala jsem ti byldení u mé kamarádky, kdy tě můžu přijet vyzvednout?
Dovolil jsem jí, aby mě přijela vyzvednout co nejdřív.
Kamarádka byla do večera v práci a tak mě čekal den s Joe. Vzal jsem všechny věci z hotelu a jeli jsme za panem a paní Joeovýma.
U rodičů jsem čekal 2 hodiny na to, až si tam něco zařídí. Na čtení jsem dostal „Kroky ke Kristovi“. Snažil jsem se, ale ta angličtina byla moc těžká (něco jako číst starej překlad bible v češtině, akorát to bylo v angličtině). Po pár řádkách jsem byl myšlenkama někde jinde a po dalších pár řádkách jsem si šel hrát na dětský prolízačky. Cestu ke Kristovi budu muset najít nějak jinak.
Jako další knížku k čekání jsem dostal něco o zdraví – strava, pohyb, stres, atd...Se vším jsem souhlasil, všechno jsem už znal, až na pár dost dobrých myšlenek, který jsem si řekl, že si musím zapamatovat, ale už jsem je zapomněl.
Když jsem dočekal u rodičů, Joe mě vzala k nim dom do paláce. Uvařila mi jídlo (adventistický) a dala mi na čtení bibli. Tu jsem zatím odložil a šel jsem se podívat po domě. Pěkný pěkný. Mají tam hudební místnost snad se všema nástrojema. Tak jsem si hrál na co umím, hodinu si pouštěl zvuky na elektrických klávesích, potom jsem si hrál s pudlem, kterej se mě bál do té doby, než jsem našel míček. Od té doby jsme nejlepší kámoši.
Joe má doma něco jako školní družinu – nepracuje, stará se o domácnost, své 4 děti a děti, co k ní posílají jiný rodiče. S jedním z dětí jsem si zkusil hrát – měl transformera. Za chvili mě to ale přestalo bavit. Autíčka už nejsou co to bývalo. Vrátil jsem se k pudlovi. Taky jsem Joe řekl, že oceňuji co pro mě dělá a že jsem překvapený, kolik úsilí vyvine pro někoho, koho nezná. Řekla, že to je v pohodě, že by chtěla, aby pro jejího syna někdo udělal to samé, kdyby byl v mé situaci. Adventisté.
Později odpoledne jsem zpravoval kolo, který mi Joe nabídla, že si můžu půjčit. Bylo jejího 130 cm velkýho syna, kterej ale na něm nikdy nejezdil. Možná proto, že bylo docela zdevastovaný. Už není. Takže teď mám já malé kolo, na kterém vypadám jako na harlejce a jezdí to rychleji než moje nohy chodí, takže super.
No a byl večer, dostal jsem výslužku jídla – zdejší recepty by taky vydali na několik samostatných článků, ale neznám ty věci ani česky, natož si to pamatovat anglicky. Joe mě vzala na nákup do asijskeho obchodu, kde jsem si koupil mimo jiné např. kaktusové listy, ibišek, jakýsi klíčky...a jeli jsme do nového domu.
Přivítala nás Dejna, která je z Malajsie – tipl bych si, že jí je tak padesát, i když vypadá na 35. Je to adventistka. Joe Dejně poděkovala, že mě ubytuje...Dejna jí na oplátku dala misku ovoce. Má dvě děti, který jsou ve světě, manžel jí umřel. Na bytě je jsou ještě dva lidi – Lary – IT pracovník, asiat, řekne jedno slovo za dva dny a Tree – Vietnamec – dobrej borec, budoucí chirurg, jak ostatní říkají - jeden z nejperspektivnějších studentů na univerzitě. Tree je můj současný rádce, průvodce a spasitel. Mimo jiné jsem díky němu poznal ostatní.
Ten den jsem moc nepokecal s nikým, šel jsem spat. Od teď mám trvalý pokoj, dluh k Joe za to co pro mě udělala, kolo a bibli. Byl to dobrý den a těším se na další.
Dobrou noc.
Neměl jsem chuť to zvedat, ale začalo se ve mě probouzet svědomí. Když se probudilo, probudilo i mě.
Tak ona mi chce pomoct a já bych jí ještě seřval...Pořád myslím moc česky. Telefon už nezvonil a vím, že mě můj hlas vždycky nabonzuje, že jsem se právě probral. Bylo sice půl 8 ráno, takže žádná ostuda ještě spát, ale i tak jsem si dal sprchu dřív, než někam volal.
Když jsem ze sebe ... v e l i c e p o m a l u ... otřel všechny kapky vody, šel jsem zavolat Joe. Už jsem tam měl ale zprávu – Sehnala jsem ti byldení u mé kamarádky, kdy tě můžu přijet vyzvednout?
Dovolil jsem jí, aby mě přijela vyzvednout co nejdřív.
Kamarádka byla do večera v práci a tak mě čekal den s Joe. Vzal jsem všechny věci z hotelu a jeli jsme za panem a paní Joeovýma.
U rodičů jsem čekal 2 hodiny na to, až si tam něco zařídí. Na čtení jsem dostal „Kroky ke Kristovi“. Snažil jsem se, ale ta angličtina byla moc těžká (něco jako číst starej překlad bible v češtině, akorát to bylo v angličtině). Po pár řádkách jsem byl myšlenkama někde jinde a po dalších pár řádkách jsem si šel hrát na dětský prolízačky. Cestu ke Kristovi budu muset najít nějak jinak.
Jako další knížku k čekání jsem dostal něco o zdraví – strava, pohyb, stres, atd...Se vším jsem souhlasil, všechno jsem už znal, až na pár dost dobrých myšlenek, který jsem si řekl, že si musím zapamatovat, ale už jsem je zapomněl.
Když jsem dočekal u rodičů, Joe mě vzala k nim dom do paláce. Uvařila mi jídlo (adventistický) a dala mi na čtení bibli. Tu jsem zatím odložil a šel jsem se podívat po domě. Pěkný pěkný. Mají tam hudební místnost snad se všema nástrojema. Tak jsem si hrál na co umím, hodinu si pouštěl zvuky na elektrických klávesích, potom jsem si hrál s pudlem, kterej se mě bál do té doby, než jsem našel míček. Od té doby jsme nejlepší kámoši.
Joe má doma něco jako školní družinu – nepracuje, stará se o domácnost, své 4 děti a děti, co k ní posílají jiný rodiče. S jedním z dětí jsem si zkusil hrát – měl transformera. Za chvili mě to ale přestalo bavit. Autíčka už nejsou co to bývalo. Vrátil jsem se k pudlovi. Taky jsem Joe řekl, že oceňuji co pro mě dělá a že jsem překvapený, kolik úsilí vyvine pro někoho, koho nezná. Řekla, že to je v pohodě, že by chtěla, aby pro jejího syna někdo udělal to samé, kdyby byl v mé situaci. Adventisté.
Později odpoledne jsem zpravoval kolo, který mi Joe nabídla, že si můžu půjčit. Bylo jejího 130 cm velkýho syna, kterej ale na něm nikdy nejezdil. Možná proto, že bylo docela zdevastovaný. Už není. Takže teď mám já malé kolo, na kterém vypadám jako na harlejce a jezdí to rychleji než moje nohy chodí, takže super.
No a byl večer, dostal jsem výslužku jídla – zdejší recepty by taky vydali na několik samostatných článků, ale neznám ty věci ani česky, natož si to pamatovat anglicky. Joe mě vzala na nákup do asijskeho obchodu, kde jsem si koupil mimo jiné např. kaktusové listy, ibišek, jakýsi klíčky...a jeli jsme do nového domu.
Přivítala nás Dejna, která je z Malajsie – tipl bych si, že jí je tak padesát, i když vypadá na 35. Je to adventistka. Joe Dejně poděkovala, že mě ubytuje...Dejna jí na oplátku dala misku ovoce. Má dvě děti, který jsou ve světě, manžel jí umřel. Na bytě je jsou ještě dva lidi – Lary – IT pracovník, asiat, řekne jedno slovo za dva dny a Tree – Vietnamec – dobrej borec, budoucí chirurg, jak ostatní říkají - jeden z nejperspektivnějších studentů na univerzitě. Tree je můj současný rádce, průvodce a spasitel. Mimo jiné jsem díky němu poznal ostatní.
Ten den jsem moc nepokecal s nikým, šel jsem spat. Od teď mám trvalý pokoj, dluh k Joe za to co pro mě udělala, kolo a bibli. Byl to dobrý den a těším se na další.
Dobrou noc.