Den 3
Ráno jsem se vzbudil před šestou a říkal jsem si, jakej sem frajer, že takhle brzo vstávám. Pak mi došlo, že jsou vlastně 3 odpoledne (ČR čas), tak jsem přestal být frajer a vyrazil jsem na hostel, kde byla naděje, že ještě stihnu snídani zadarmo. Nestihl. Zase se mi potvrdilo, že co je blízko na mapě, není blízko ve skutečnosti – měl jsem pěknou 4 hodinovou procházku po SF, cestou jsem se stavil do obchodního centra, kde bylo všechno luxusní a drahý. Né že bych si nemohl dovolit tam nakupovat, jen se mi zrovna nechtělo, tak jsem znuzeně odešel.
Byl jsem v centru města, kde je nejvíc tursitů a nejvíc obchodů pro turisty – já hlupák jsem do jednoho z nich zašel, abych si koupil kameru. Zrovna jsem byl v náladě, že bych si koupil GoPro. To ale neměli. Za to měli nejnovější model nějaký jiný Action camery. A prodavač (z Indie) začal:
„Vypadá dobře...dám ti ji za 250$. Ne počkej, ty vypadáš sympaticky a dneska mám dobrej den, dám ti ji za 200$...máš hotovost?“
No jak někdo začne takhle, tak by měl automaticky skončit. Neskončil.
Začali jsme smlouvat o ceně příslušnství (karty, baterky, atd.). Přiběhl mu na pomoc kolega, něco ťukal, do kalkulačky, mumlal po Indicku...Dostali jsme se na pěkných 230$. K tomu mi dal ještě vizitku, abych mu potom poslal pohled za odměnu, že mi dává tak dobrou cenu, protože ho docela rujnuju. „Ale dneska jsem ochotný to pro tebe udělat, my friend!“
No nekup to.
Když to zkrátím, tak jsem to nekoupil. I když málem jo. Nějakej autopilot ve mě tomu ale zabránil (zkušenosti z turistického Španělska, kde mi obchodníci mnohokrát prodali něco co jsem nechtěl za cenu, která byla směště vysoká). Řekl jsem mu, že se zajdu podívat do jinýho obchodu, jeslti neseženu líp. Na to mi řekl, ať nikam nechodím, že mi dá ještě 30$ slevu. Tak jsem mu řekl, ať mi dá 100$ slevu a pak že to koupím :D No, šel jsem pryč s prázdnou. Indové u toho cosi mumlali po svým, sem tam si zavyli, řekli něco jako turist shit...
V hostelu jsem si vzal věci a podíval se na kameru, co mi chtěli Indové prodat – stála 47$. Tak jsem na stole nechal vizitku co mi dali a napsal na ni – „Dont go there“ (nechoď tam) a odešel. Pohled jim asi nepošlu.
Vyrazil jsem se všemi věcmi směr Golden Gate Bridge. A zase – na mapě kousek, ale ve skutečnosti jsem po nějaké té hodince došel jen do půlky cesty, kde byl pěknej parčík. V něm jsem to otočil, abych stihl večeři s mým hostem (ten stejnej co včera - jmenuje se Tom). Zase se mi ale nepovedlo vidět slávu San Francisca (most) – tak snad zítra.
Večer byl zajímavej. Tom mě opět vzal po městě, do ulic. Chvíli jsme seděli na rohu Haight Ashbury – kde začalo hipízácké Summer of Love a kde se dodnes nějací hipízáci pomotávají. Nebo spíš to co z ních zbylo – Tom to vystihl pěkně:
„Tohle už nejsou Hippies. Tohle jsou jen lidi, ze kterých někdo vyždímal všechnu šťávu, pohodil je sem a oni tady teď chodí a říkají, že jsou hippies.“
A byla to pravda. Mladí lidi se tam pomotávali po ulici, přímo před náma kšeftovali kdoví s čím. Málem se porvali, protože borec si přeci obědnal něco jinýho a né 10 gramů tohodle shitu. No...neporvali se, takže nic zajmavýho. Většina z nich byla zfetovaná, žebrali stylem „potřebuju vychlazený pivo“...
Tady stojí za to zmínit, že po dobu co jsem v US chci být čistej – nepít, nekouřit, nic podobnýho (ne že bych to normálně dělal), takže jsem se do společnosti feťáku pro tentokrát nezačlenil.
Potkali jsme i opravdový hipíky, kteří zrovna vezli zbytky jídla z charity a rozdávali ho lidem okolo. Tihle hipíci měli plno šťávy. Haight Ashbury je kouzelný místo, přes den plný turistů, večer místem kde „Stačí sedět a něco se vždycky děje“.
Po 7 hodinovém rozhovoru s Tomem jsme šli spát (každý sám – v San Franciscu je potřeba mít v tom jasno).
Den 4.
Byl jsem v centru města, kde je nejvíc tursitů a nejvíc obchodů pro turisty – já hlupák jsem do jednoho z nich zašel, abych si koupil kameru. Zrovna jsem byl v náladě, že bych si koupil GoPro. To ale neměli. Za to měli nejnovější model nějaký jiný Action camery. A prodavač (z Indie) začal:
„Vypadá dobře...dám ti ji za 250$. Ne počkej, ty vypadáš sympaticky a dneska mám dobrej den, dám ti ji za 200$...máš hotovost?“
No jak někdo začne takhle, tak by měl automaticky skončit. Neskončil.
Začali jsme smlouvat o ceně příslušnství (karty, baterky, atd.). Přiběhl mu na pomoc kolega, něco ťukal, do kalkulačky, mumlal po Indicku...Dostali jsme se na pěkných 230$. K tomu mi dal ještě vizitku, abych mu potom poslal pohled za odměnu, že mi dává tak dobrou cenu, protože ho docela rujnuju. „Ale dneska jsem ochotný to pro tebe udělat, my friend!“
No nekup to.
Když to zkrátím, tak jsem to nekoupil. I když málem jo. Nějakej autopilot ve mě tomu ale zabránil (zkušenosti z turistického Španělska, kde mi obchodníci mnohokrát prodali něco co jsem nechtěl za cenu, která byla směště vysoká). Řekl jsem mu, že se zajdu podívat do jinýho obchodu, jeslti neseženu líp. Na to mi řekl, ať nikam nechodím, že mi dá ještě 30$ slevu. Tak jsem mu řekl, ať mi dá 100$ slevu a pak že to koupím :D No, šel jsem pryč s prázdnou. Indové u toho cosi mumlali po svým, sem tam si zavyli, řekli něco jako turist shit...
V hostelu jsem si vzal věci a podíval se na kameru, co mi chtěli Indové prodat – stála 47$. Tak jsem na stole nechal vizitku co mi dali a napsal na ni – „Dont go there“ (nechoď tam) a odešel. Pohled jim asi nepošlu.
Vyrazil jsem se všemi věcmi směr Golden Gate Bridge. A zase – na mapě kousek, ale ve skutečnosti jsem po nějaké té hodince došel jen do půlky cesty, kde byl pěknej parčík. V něm jsem to otočil, abych stihl večeři s mým hostem (ten stejnej co včera - jmenuje se Tom). Zase se mi ale nepovedlo vidět slávu San Francisca (most) – tak snad zítra.
Večer byl zajímavej. Tom mě opět vzal po městě, do ulic. Chvíli jsme seděli na rohu Haight Ashbury – kde začalo hipízácké Summer of Love a kde se dodnes nějací hipízáci pomotávají. Nebo spíš to co z ních zbylo – Tom to vystihl pěkně:
„Tohle už nejsou Hippies. Tohle jsou jen lidi, ze kterých někdo vyždímal všechnu šťávu, pohodil je sem a oni tady teď chodí a říkají, že jsou hippies.“
A byla to pravda. Mladí lidi se tam pomotávali po ulici, přímo před náma kšeftovali kdoví s čím. Málem se porvali, protože borec si přeci obědnal něco jinýho a né 10 gramů tohodle shitu. No...neporvali se, takže nic zajmavýho. Většina z nich byla zfetovaná, žebrali stylem „potřebuju vychlazený pivo“...
Tady stojí za to zmínit, že po dobu co jsem v US chci být čistej – nepít, nekouřit, nic podobnýho (ne že bych to normálně dělal), takže jsem se do společnosti feťáku pro tentokrát nezačlenil.
Potkali jsme i opravdový hipíky, kteří zrovna vezli zbytky jídla z charity a rozdávali ho lidem okolo. Tihle hipíci měli plno šťávy. Haight Ashbury je kouzelný místo, přes den plný turistů, večer místem kde „Stačí sedět a něco se vždycky děje“.
Po 7 hodinovém rozhovoru s Tomem jsme šli spát (každý sám – v San Franciscu je potřeba mít v tom jasno).
Den 4.