Co se to děje?
Je zvláštní, jak jsem se dostal tam kde jsem. O výživu jsem se zajímal shruba od patnácti - od prvního výživovýho MLM, který jsem cca 3 roky dělal. Intenzivně jsem se o výživu zajímal od tvorby mé bakalářky, kdy jsem dal do vztahu výživu a chronickými onemocnění. Dozvěděl jsem se věci (a trvalo to měsíce), který se mi nelíbily natolik, že to nešlo nechat být. Asi jako kdybyste viděli, že chlap bije na ulici ženu, cítili byste, že to tak nejde nechat být.
Začal jsem se vzdělávat, ale nevěděl jsem jak s těmi informacemi naložit, tak jsem se alespoň osobně začal řídit novými principy strav, které se ukázaly být jako ty nejlepší možné. Z CHIPu (organizaci, kde jsem teď na stáži) z USA mi pak přišel email, že sem můžu přijet a učit se, ale že tu všechno budu dělat zadarmo, nedostanu bydlení, ani stravu.
Chtěl jsem sem odjet původně na rok, ale pak jsem si uvědomil, že na to nemám – čas, peníze, odvahu, chuť řešit administrativu...neměl jsem důvod dost velký pro to, abych to všechno překonal. K tomu jsem měl příležitost vydělávat si slušný peníze skrze burzu, a tak jsem přijal myšlenku české budoucnosti s penězma a zahodil myšlenku USA, která mi nabízela leda tak nejsitotu. Dál jsem si pak jel svoji soukromou výživovo-vzdělávací flow.
Pro to, abych život v česku rozjet, udělal jsem krok, který mě stál hodně peněz, nemůžu říct kolik kvůli tomu, že to čte mamka a ta by jen lomila rukama a já bych se styděl, protože ona ještě pořád tou dobou denně při úsvitu vstávala a chodila do práce i proto, aby mi částečně finančně pomáhala a já s tím pak vyvádím takový věci...Díky za ni, byl bych mrtvej, kdyby nebyla.
Den na to, co jsem se rozhodl, že budu žít v česku (udělal jsem onen drahý finanční krok, abych se mohl živit burzou, mít peníze, být samostatný...), zavolal mi kamarád s příležitostí, která mi finančně a časově umožnila odjet do US. S tím se mi v hlavě objevil plán jak to udělat, abych tu mohl 3 měsíce být, což se najednou jevilo jako lepší nápad, než být tu rok. A tak jsem se musel rozhodnout mezi tím, jestli budu žít pohodový život v česku, který bude relativně v zóně komfortu a nebo pojedu na druhou stranu světa, dělat něco s tím, „že muž na ulici bije ženu“, aniž bych věděl, co vlastně s tím tady udělám. Od té chvíle jsem se rozhodl poslouchat své srdce (adventisti by beztak řekli boha).
Vizi honění dolarů na burze jsem odložil na neurčito a jestli všechno půjde dál, tak jak jde teď, tak snad i na dobro. Do té chvíle mě život totiž naučil, že nemá cenu dělat něco kvůli penězům. Už jsem věděl, že chci dělat něco, v čem vidím smysl, co mě naplňuje a peníze díky tomu třeba přijdou. Vlastně je vtipný, když teď chápu, že všechny strasti a zkušenosti v životě byly nějak důležité pro to, abych se dostal tam kde teď jsem.
Do US jsem odjížděl s tím, že asi budu žít z dluhů, protože se finančně všechno semlelo (s vidinou pěkné budoucnosti). Naštěstí se ale objevila Zuza Hanelová.
Kdo zná paní Hanelovou, už ví, že se začali dít kouzla. Společně s paní Rakovou z rektorátu na poslední chvíli - poslední den před odjezdem, mi víceméně zařídili to, že teď mám za co jíst. Docela jsem podcenil to, jak tady je všechno drahý. Kdyby nebylo těchto dvou dam, byl bych už asi mrtvej. Zajmavý je, že i když jsem tušil, že asi nebudu mít žádný peníze, necítil jsem náznak strachu nebo výkyv v odhodlání sem přijet.
Musím říct, že co mě pak nejvíc drželo doma byli přátelé, staří, střední, noví...Nemám vás rád.
Mám určitou vizi, která je postavená na mnoha krocích a principech a když jsem jeden základní princip – způsob jakým preventovat chronické nemoci -prezentoval komisi při obhajobě bakalářské práce ... vyhodili mě. Měl jsem teď být na magisterském studiu, ale díky tomu, že mě vyhodili jsem pořád student bc. Ve skrze ještě plně nechápu, proč se mi to stalo, i když už vím, že díky tomu bylo snažší získat dotaci od university pro moji stáž tady. Možná bych byl teď bez peněz, kdybych býval mé veledílo obhájil.
Když jsem si večer před obhajobou bakalářky...eh, chci říct, týden, nebo radši dva týdny, před obhajobou bakalářky...pilně připravoval prezentaci, rozhodoval jsem se mezi tím, jestli jím řeknu na přímáka, o co se hodlám v životě snažit, nebo jestli jim řeknu univerzitní keci, který chcou slyšet a který jsou daleko od pravdy. Rozhodl jsem se pro první variantu a měl jsem tu myšlenku, že tohle komise tohle nebude chtít slyšet, a že mě nejspíš vyhodí. Pan M. Sigmund, můj vedoucí práce, jeden z nejschopnějších lidí na univerzitě, mi říkal – ta práce jde v pohodě obhájit, ale jestli ji budeš obhajovat takhle, tak tě nejspíš vyhodí. Přesto jsem se rozhodl, že budu prezentovat to, co mi nedoporučoval, a oni mě fakt vyhodili. Pan Sigmund měl pravdu. Je fakt dobrej.
Pravda taky je to, že jsem bakalářku obhájoval špatně. Během těch pár minut jsem na komisi nachrlil všechno, co ostatním lidem hodlám vysvětlovat ... nevím jak dlouho. Samozřejmě, že to nemohlo fungovat. Samozřejmě, že mě vyhodili. Když jsem ale vyhozený odcházel z místnosti, stejně jsem se uvnitř cítil jako vítěz, protože jsem se večer před tím vlastně rozhodl, že mě vyhodí. Musel jsem se jen přenést přez několik věcí jako je smutek pana Sigmunda z mého neúspěchu. Rodiče už byli zvyklí po (neúspěšné červnové) maturitě a babička si myslí, že jsem bakalář. Už na tom není emočně nejlíp a kdybych jí řekl, že mě vyhodili, asi by skončila chudák ... nevím kde.
Jednu důležitou věc jsem pochopil – vysvětlit, o co se snažím, chce čas. Pochopit to, co teď „učím“, mi vlastně trvalo minimálně půl roku. Proto už jsem popsal 40 A4 ve wordu z mých cest a vy ještě přesně nevíte, o co jde. Kdybych vám to už totiž na přímáka řekl, tak mě vyhodíte, jako komise u bakalářky...
Možná jsem právě pochopil smysl toho, proč mě vyhodili. Heh.
No, takže jsem se dostal do USA za pomocí buď andělů nebo jedný velký haluzi. Celou dobu jsem ale poslouchal své srdce. Buďto můžete v životě poslouchat mozek, nebo srdce. Kdybych poslouchal mozek, honím teď dolary na burze. San Francisco – místo, kam jsem se dostal vlastně omylem, byla nejlepší škola poslouchání srdce. Jak jsem popisoval v prvních pěti dnech blogu – neměl jsem plán, jen jsem dělal, co jsem cítil, že bych dělat měl. A bylo to super.
A teď jsem dlouho byl v Loma Lindě a nevěděl jsem co tady. Nevěděl jsem, proč se vlastně učím CHIP program, protože věci, co CHIP učí, už jsem stejně znal. Měl jsem plán, který byl dobrý, ale pořád jsem nevěděl, kam s tím vlastně mířím. Cítil jsem se jako když si kladete otázku, na kteou znáte odpověď, máte ji na jazyku, ale ne a ne na ni přijít. Až mi CHIP umožnil jít na konferenci, kde jsem přenesl 6 židlí.
Tou dobou už jsem měl rozepsanou knihu, ale svým způsobem jsem o tom nechtěl nikomu říct, protože jsem si říkal, že člověk jako já by neměl psát knihy. Neočekává se to ode mě. Na konferenci, při přednášce Jona Pauliena se mi ale všechno pospojovalo. Řekl mi věci, který jsem potřeboval slyšet a posunul mě o krok dál. Možná mnohem dál než o krok, protože teď vím, co mám dělat a napsat knížku je ten nejlehčí úkol, hned po tom, napsat tenhle článek.
Nedělá mi už problém říkat „píšu knihu“, protože - píšu knihu. Vím, že člověk jako já by měl napsat několik knih, a že to je jen začátek – asi jako otevřít oči před pracovním dnem.
Je zajímavé, jaké množství síly se ve mě našlo. Co je ještě zajímavější je, že vím odkud ta síla pramení a doufám, že se mi povede to jednou předat. Škoda je, že tomu spousta lidí nebude věřit/nebude to chápat, tak jako spousta lidí nebude dlouho věřit tomu, že můžeme být zdraví a že je potřeba se změnit. Svět skončil v roce 2012. Teď se tvoří novej.
Je na čase přestat psát. Zkusil jsem vám vysvětlit spoustu věcí a rovnou jsem přidal spoustu věcí, který věřím, že většina z vás nechápe. Pořád je potřeba něco nechápat. Já toho nechápu tolik! Jakmile jednou chápete všechno, jste zaseklí. A pokud někdo v mém věku už chápe všechno, zasekl se dost brzo.
Poslední dobou potkávám spoustu lidí a často se nimi brzo loučím se slovy: „Už musím jít, mám práci.“ A když se mě zeptají, co mám na práci, odpovídám s úsměvem: „Musím měnit svět.“
To samozřejmě kecám. Neříkám to - až takovej magor nejsem. Jenom si to myslím.
O měsíc později:
Zatím jsem napsal jen knihu:
http://zacitzivot.cz
Začal jsem se vzdělávat, ale nevěděl jsem jak s těmi informacemi naložit, tak jsem se alespoň osobně začal řídit novými principy strav, které se ukázaly být jako ty nejlepší možné. Z CHIPu (organizaci, kde jsem teď na stáži) z USA mi pak přišel email, že sem můžu přijet a učit se, ale že tu všechno budu dělat zadarmo, nedostanu bydlení, ani stravu.
Chtěl jsem sem odjet původně na rok, ale pak jsem si uvědomil, že na to nemám – čas, peníze, odvahu, chuť řešit administrativu...neměl jsem důvod dost velký pro to, abych to všechno překonal. K tomu jsem měl příležitost vydělávat si slušný peníze skrze burzu, a tak jsem přijal myšlenku české budoucnosti s penězma a zahodil myšlenku USA, která mi nabízela leda tak nejsitotu. Dál jsem si pak jel svoji soukromou výživovo-vzdělávací flow.
Pro to, abych život v česku rozjet, udělal jsem krok, který mě stál hodně peněz, nemůžu říct kolik kvůli tomu, že to čte mamka a ta by jen lomila rukama a já bych se styděl, protože ona ještě pořád tou dobou denně při úsvitu vstávala a chodila do práce i proto, aby mi částečně finančně pomáhala a já s tím pak vyvádím takový věci...Díky za ni, byl bych mrtvej, kdyby nebyla.
Den na to, co jsem se rozhodl, že budu žít v česku (udělal jsem onen drahý finanční krok, abych se mohl živit burzou, mít peníze, být samostatný...), zavolal mi kamarád s příležitostí, která mi finančně a časově umožnila odjet do US. S tím se mi v hlavě objevil plán jak to udělat, abych tu mohl 3 měsíce být, což se najednou jevilo jako lepší nápad, než být tu rok. A tak jsem se musel rozhodnout mezi tím, jestli budu žít pohodový život v česku, který bude relativně v zóně komfortu a nebo pojedu na druhou stranu světa, dělat něco s tím, „že muž na ulici bije ženu“, aniž bych věděl, co vlastně s tím tady udělám. Od té chvíle jsem se rozhodl poslouchat své srdce (adventisti by beztak řekli boha).
Vizi honění dolarů na burze jsem odložil na neurčito a jestli všechno půjde dál, tak jak jde teď, tak snad i na dobro. Do té chvíle mě život totiž naučil, že nemá cenu dělat něco kvůli penězům. Už jsem věděl, že chci dělat něco, v čem vidím smysl, co mě naplňuje a peníze díky tomu třeba přijdou. Vlastně je vtipný, když teď chápu, že všechny strasti a zkušenosti v životě byly nějak důležité pro to, abych se dostal tam kde teď jsem.
Do US jsem odjížděl s tím, že asi budu žít z dluhů, protože se finančně všechno semlelo (s vidinou pěkné budoucnosti). Naštěstí se ale objevila Zuza Hanelová.
Kdo zná paní Hanelovou, už ví, že se začali dít kouzla. Společně s paní Rakovou z rektorátu na poslední chvíli - poslední den před odjezdem, mi víceméně zařídili to, že teď mám za co jíst. Docela jsem podcenil to, jak tady je všechno drahý. Kdyby nebylo těchto dvou dam, byl bych už asi mrtvej. Zajmavý je, že i když jsem tušil, že asi nebudu mít žádný peníze, necítil jsem náznak strachu nebo výkyv v odhodlání sem přijet.
Musím říct, že co mě pak nejvíc drželo doma byli přátelé, staří, střední, noví...Nemám vás rád.
Mám určitou vizi, která je postavená na mnoha krocích a principech a když jsem jeden základní princip – způsob jakým preventovat chronické nemoci -prezentoval komisi při obhajobě bakalářské práce ... vyhodili mě. Měl jsem teď být na magisterském studiu, ale díky tomu, že mě vyhodili jsem pořád student bc. Ve skrze ještě plně nechápu, proč se mi to stalo, i když už vím, že díky tomu bylo snažší získat dotaci od university pro moji stáž tady. Možná bych byl teď bez peněz, kdybych býval mé veledílo obhájil.
Když jsem si večer před obhajobou bakalářky...eh, chci říct, týden, nebo radši dva týdny, před obhajobou bakalářky...pilně připravoval prezentaci, rozhodoval jsem se mezi tím, jestli jím řeknu na přímáka, o co se hodlám v životě snažit, nebo jestli jim řeknu univerzitní keci, který chcou slyšet a který jsou daleko od pravdy. Rozhodl jsem se pro první variantu a měl jsem tu myšlenku, že tohle komise tohle nebude chtít slyšet, a že mě nejspíš vyhodí. Pan M. Sigmund, můj vedoucí práce, jeden z nejschopnějších lidí na univerzitě, mi říkal – ta práce jde v pohodě obhájit, ale jestli ji budeš obhajovat takhle, tak tě nejspíš vyhodí. Přesto jsem se rozhodl, že budu prezentovat to, co mi nedoporučoval, a oni mě fakt vyhodili. Pan Sigmund měl pravdu. Je fakt dobrej.
Pravda taky je to, že jsem bakalářku obhájoval špatně. Během těch pár minut jsem na komisi nachrlil všechno, co ostatním lidem hodlám vysvětlovat ... nevím jak dlouho. Samozřejmě, že to nemohlo fungovat. Samozřejmě, že mě vyhodili. Když jsem ale vyhozený odcházel z místnosti, stejně jsem se uvnitř cítil jako vítěz, protože jsem se večer před tím vlastně rozhodl, že mě vyhodí. Musel jsem se jen přenést přez několik věcí jako je smutek pana Sigmunda z mého neúspěchu. Rodiče už byli zvyklí po (neúspěšné červnové) maturitě a babička si myslí, že jsem bakalář. Už na tom není emočně nejlíp a kdybych jí řekl, že mě vyhodili, asi by skončila chudák ... nevím kde.
Jednu důležitou věc jsem pochopil – vysvětlit, o co se snažím, chce čas. Pochopit to, co teď „učím“, mi vlastně trvalo minimálně půl roku. Proto už jsem popsal 40 A4 ve wordu z mých cest a vy ještě přesně nevíte, o co jde. Kdybych vám to už totiž na přímáka řekl, tak mě vyhodíte, jako komise u bakalářky...
Možná jsem právě pochopil smysl toho, proč mě vyhodili. Heh.
No, takže jsem se dostal do USA za pomocí buď andělů nebo jedný velký haluzi. Celou dobu jsem ale poslouchal své srdce. Buďto můžete v životě poslouchat mozek, nebo srdce. Kdybych poslouchal mozek, honím teď dolary na burze. San Francisco – místo, kam jsem se dostal vlastně omylem, byla nejlepší škola poslouchání srdce. Jak jsem popisoval v prvních pěti dnech blogu – neměl jsem plán, jen jsem dělal, co jsem cítil, že bych dělat měl. A bylo to super.
A teď jsem dlouho byl v Loma Lindě a nevěděl jsem co tady. Nevěděl jsem, proč se vlastně učím CHIP program, protože věci, co CHIP učí, už jsem stejně znal. Měl jsem plán, který byl dobrý, ale pořád jsem nevěděl, kam s tím vlastně mířím. Cítil jsem se jako když si kladete otázku, na kteou znáte odpověď, máte ji na jazyku, ale ne a ne na ni přijít. Až mi CHIP umožnil jít na konferenci, kde jsem přenesl 6 židlí.
Tou dobou už jsem měl rozepsanou knihu, ale svým způsobem jsem o tom nechtěl nikomu říct, protože jsem si říkal, že člověk jako já by neměl psát knihy. Neočekává se to ode mě. Na konferenci, při přednášce Jona Pauliena se mi ale všechno pospojovalo. Řekl mi věci, který jsem potřeboval slyšet a posunul mě o krok dál. Možná mnohem dál než o krok, protože teď vím, co mám dělat a napsat knížku je ten nejlehčí úkol, hned po tom, napsat tenhle článek.
Nedělá mi už problém říkat „píšu knihu“, protože - píšu knihu. Vím, že člověk jako já by měl napsat několik knih, a že to je jen začátek – asi jako otevřít oči před pracovním dnem.
Je zajímavé, jaké množství síly se ve mě našlo. Co je ještě zajímavější je, že vím odkud ta síla pramení a doufám, že se mi povede to jednou předat. Škoda je, že tomu spousta lidí nebude věřit/nebude to chápat, tak jako spousta lidí nebude dlouho věřit tomu, že můžeme být zdraví a že je potřeba se změnit. Svět skončil v roce 2012. Teď se tvoří novej.
Je na čase přestat psát. Zkusil jsem vám vysvětlit spoustu věcí a rovnou jsem přidal spoustu věcí, který věřím, že většina z vás nechápe. Pořád je potřeba něco nechápat. Já toho nechápu tolik! Jakmile jednou chápete všechno, jste zaseklí. A pokud někdo v mém věku už chápe všechno, zasekl se dost brzo.
Poslední dobou potkávám spoustu lidí a často se nimi brzo loučím se slovy: „Už musím jít, mám práci.“ A když se mě zeptají, co mám na práci, odpovídám s úsměvem: „Musím měnit svět.“
To samozřejmě kecám. Neříkám to - až takovej magor nejsem. Jenom si to myslím.
O měsíc později:
Zatím jsem napsal jen knihu:
http://zacitzivot.cz