Den 6 - Cesta do Loma Lindy
Ráno jsem se celkem unavený probral, 2 hodiny do odjezdu autobusu. Věděl sem, že cesta na bus mi může zabrat tak hodinu a chtěl jsem mít rezervu, protože vždycky všude přiběhnu na poslední chvíli. Toho jsem se chtěl vyvarovat, protože kdyby mi ujel bus, tak bych zůstal v San Francisu o den dýl a to bych pak asi zůstal v San Franciscu. Překvapivě ale se mi povedlo vsát a tak jsem si v klídku vyrazil na bus.
Byla to pěkná procházka. Když jsem ale došel na autobusové nádraží ... žádné autobusové nádraží tam nebylo. A tak začal den po kterým nevěřím googlu.
Den před tím jsem vybíral mezi společností Greyhound a Megabus. Na lístku stálo, že mám odjíždět z Calltrain station – zní to jako nějaký vlakový nádraží – ale nikde žádný koleje...měl jsem ještě 45 minut času, tak jsem se začal ptát lidí, odkud mi můj Greyhound autobus jede. Když jsem se ale ptal, kde je ta Calltrain station, tak mě posílali na druhou stranu, než na autobus. No, bylo to trochu divný.
S krásnou 25 minutovou rezerou se mi povedlo dojít na autobus...pohoda. Šel jsem se zeptat, odkud mi to jede, chvíli stál frontu na infu, a když jsem se paní zeptal, odkud to jede, že jedu do Los Angeles ve čtvrt na 9, tak mi řekla, že to jede až o půl 9. Tak jsem se podíval na čas, který jsem si vyfotil do mobilu a říkám ... no tady to píše, že jedu ve čtvrt na 9. Paní na to řekla:
„Tak to jedete s Megabusem, to musíte na Calltrain station“
To by mě jeblo...
„ale jede vám to za patnáct minut, nemyslím si, že to stihnete“
Já do toho San Francisca asi patřím.
Ale ještě jsem chtěl zkusit odjet.
Nahodil jsem svůj megatěžký baťoh a vydal se na raní běh San Franciscem. Cesou jsem přemýtal, jak je možný, že jsem šel na autobus společnosti, od který jsem si nekoupil lístek. Na nic jsem nepřišel, tlačil mě čas. Možná jen na to, že sakra, když na mapách je, že Calltrain station je tam...tak by tam taky měla být.
Když mi docházel čas, musel jsem začít fakt běžet...bylo to docela daleko. Doběhl jsem na nádraží a autbus tam ještě byl, čas 8:15. Byl jsem nasáklej jak po dešti. Řidič už měl nastartováno, něco psal do papírů. Když si mě všiml, že mu stojím u zavřených dveří, chvíli se koukal, pak zavrtěl hlavou, plácl se na čelo...ale otevřel. Věci mi hodili do zavazadlového prostoru a já se šel nasáklý usadit...co nejdál ode všech.
Naštěstí byla po 10ti minutách zastávka, kde jsme nabrali zbytek lidí, tak jsem nahodil suchou košili, dal si deodorantovou sprchu a bylo dobře. Čekala mě 7 hodinová jízda autobusem, ve které jsem napsal první tři dny na web.
Autobus byl pohodlný, dvoupatrový, se zásuvkama a wifi. Určitě lepší než greyhound (soudě dle vyprávění) – takže asi nejlepší způsob cestování po kalifornii – cena/výkon (pokud si skupinka nepronajme auto). Takhle mě cesta do LA vyšla na 40$.
V LA byl zrovna mexický festival. Byl dost divnej, tak jsem šel hned na další bus, který mě měl přepravit o kousek dál. Ani jsem nevěděl, v kolik přesně jede, ale jakoby zase čekal jen na to až přijdu – nasedl jsem a jeli jsme.
Dovezl mě kamsi na konečnou na autobusovou stanici v malém městě a pak zase začala sranda – podle googlu mi měl jet autbus, s číslem xxx. Takové číslo tam ale ani nemělo zastávku.
Tak jsem byl kdesi a nevěděl jak mám jet dál. Naštěstí si mě všiml prozíravý pán, který viděl, že jsem ztracenej, tak se se mnou pustil do řeči. Poradil mi, jak se dostat o kousek blíž k Loma Lindě – za chvíli jel autobus do Fontány a pán jím jel taky. Doufal jsem, že to nebude podobnej pán, jako byl ten v parku v San Franciscu. Po čase z něj vypadlo, že má ženu, tak se atmosféra uvolnila.
Abych to zkrátil, ve Fontáně jsem sedl na taxik a jel do Loma Lindy. Zavolali mi ho lidi v baru, když jsem jim řekl, že má poslední šance jak se dneska posunout blíž je nasednout na poslední vlak do San Bernardina o půl jedenácté a najít tam někde hostel. Na to mi řekli, že dřív než ho najdu, tak mě nejspíš někdo zastřelí. To mě asi přesvědčilo, abych zaplatil dalších 40 dolarů za posledních 20 km co mi do Loma Lindy zbývalo. K tomu 45$ za nejlevněj hotel, kde jsem se vyspal na další den, kdy začínala má stáž v CHIPHealth.com
Byla to pěkná procházka. Když jsem ale došel na autobusové nádraží ... žádné autobusové nádraží tam nebylo. A tak začal den po kterým nevěřím googlu.
Den před tím jsem vybíral mezi společností Greyhound a Megabus. Na lístku stálo, že mám odjíždět z Calltrain station – zní to jako nějaký vlakový nádraží – ale nikde žádný koleje...měl jsem ještě 45 minut času, tak jsem se začal ptát lidí, odkud mi můj Greyhound autobus jede. Když jsem se ale ptal, kde je ta Calltrain station, tak mě posílali na druhou stranu, než na autobus. No, bylo to trochu divný.
S krásnou 25 minutovou rezerou se mi povedlo dojít na autobus...pohoda. Šel jsem se zeptat, odkud mi to jede, chvíli stál frontu na infu, a když jsem se paní zeptal, odkud to jede, že jedu do Los Angeles ve čtvrt na 9, tak mi řekla, že to jede až o půl 9. Tak jsem se podíval na čas, který jsem si vyfotil do mobilu a říkám ... no tady to píše, že jedu ve čtvrt na 9. Paní na to řekla:
„Tak to jedete s Megabusem, to musíte na Calltrain station“
To by mě jeblo...
„ale jede vám to za patnáct minut, nemyslím si, že to stihnete“
Já do toho San Francisca asi patřím.
Ale ještě jsem chtěl zkusit odjet.
Nahodil jsem svůj megatěžký baťoh a vydal se na raní běh San Franciscem. Cesou jsem přemýtal, jak je možný, že jsem šel na autobus společnosti, od který jsem si nekoupil lístek. Na nic jsem nepřišel, tlačil mě čas. Možná jen na to, že sakra, když na mapách je, že Calltrain station je tam...tak by tam taky měla být.
Když mi docházel čas, musel jsem začít fakt běžet...bylo to docela daleko. Doběhl jsem na nádraží a autbus tam ještě byl, čas 8:15. Byl jsem nasáklej jak po dešti. Řidič už měl nastartováno, něco psal do papírů. Když si mě všiml, že mu stojím u zavřených dveří, chvíli se koukal, pak zavrtěl hlavou, plácl se na čelo...ale otevřel. Věci mi hodili do zavazadlového prostoru a já se šel nasáklý usadit...co nejdál ode všech.
Naštěstí byla po 10ti minutách zastávka, kde jsme nabrali zbytek lidí, tak jsem nahodil suchou košili, dal si deodorantovou sprchu a bylo dobře. Čekala mě 7 hodinová jízda autobusem, ve které jsem napsal první tři dny na web.
Autobus byl pohodlný, dvoupatrový, se zásuvkama a wifi. Určitě lepší než greyhound (soudě dle vyprávění) – takže asi nejlepší způsob cestování po kalifornii – cena/výkon (pokud si skupinka nepronajme auto). Takhle mě cesta do LA vyšla na 40$.
V LA byl zrovna mexický festival. Byl dost divnej, tak jsem šel hned na další bus, který mě měl přepravit o kousek dál. Ani jsem nevěděl, v kolik přesně jede, ale jakoby zase čekal jen na to až přijdu – nasedl jsem a jeli jsme.
Dovezl mě kamsi na konečnou na autobusovou stanici v malém městě a pak zase začala sranda – podle googlu mi měl jet autbus, s číslem xxx. Takové číslo tam ale ani nemělo zastávku.
Tak jsem byl kdesi a nevěděl jak mám jet dál. Naštěstí si mě všiml prozíravý pán, který viděl, že jsem ztracenej, tak se se mnou pustil do řeči. Poradil mi, jak se dostat o kousek blíž k Loma Lindě – za chvíli jel autobus do Fontány a pán jím jel taky. Doufal jsem, že to nebude podobnej pán, jako byl ten v parku v San Franciscu. Po čase z něj vypadlo, že má ženu, tak se atmosféra uvolnila.
Abych to zkrátil, ve Fontáně jsem sedl na taxik a jel do Loma Lindy. Zavolali mi ho lidi v baru, když jsem jim řekl, že má poslední šance jak se dneska posunout blíž je nasednout na poslední vlak do San Bernardina o půl jedenácté a najít tam někde hostel. Na to mi řekli, že dřív než ho najdu, tak mě nejspíš někdo zastřelí. To mě asi přesvědčilo, abych zaplatil dalších 40 dolarů za posledních 20 km co mi do Loma Lindy zbývalo. K tomu 45$ za nejlevněj hotel, kde jsem se vyspal na další den, kdy začínala má stáž v CHIPHealth.com